Pamatuji si ještě na ty doby a časy, kdy vůbec nebyl rozšířené mobilní telefon, jako je tomu dnes. Vždycky jsem moc si přála taky mobilní telefon, stejně jako můj bratr a ostatní přátelé. Jenomže jak už to, tak bývá, tak ne vždy se dětem něco splní, co si přejí. Já jsem si přála mobilní telefon, jenomže moji rodiče, hlavně tedy otec, mi řekl, že pokud chodím ještě do první třídy a na celý vlastně první stupeň, tak mobilní telefon vůbec nedostanu. Prý je škola sama o sobě hodně drahá, takže mi raději budou kupovat školní pomůcky a další věci, které se týkají školy. Jenomže je přece logické, že já tohle jsem samozřejmě slyšet nechtěl, toužila jsem jako dítě po tom, co mají ostatní děti, a to byl právě mobilní telefon.

Chtěla jsem mít mobilní telefon, jako má můj o dva roky starší bratr. A tedy sice chápu, že bratr je starší, že má mobilní telefon, ale co je přeci na tom špatného? Stejně i tak ho měl brzy. Na mobilním telefonu se přece taky klidně mohu určit. Není to jenom o tom, že na mobilním telefonu budu jenom volat anebo psát zprávy. Protože navíc tohle už není, jak to bývalo.

A i když jsem byla tehdy ve druhé třídě, tak si vzpomínám, že i ostatní děti měly mobilní telefon. Nebylo to nic extra a děti spíše mobilní telefon braly jako to, že je to i hračka. Hrály tam různé hry a já jsem dětem jenom potají záviděla a doma jsem potom brečela. Proto jsem byla opravdu nadšená, když jsem ve třetí třídě na Vánoce dostala konečně už svůj první mobilní telefon. Rodiče mi řekli, že když si to tak moc přeji, že mi mobilní telefon dopřejí, ať si taky navíc nejsem poslední ze třídy, kdo nemá vůbec mobilní telefon. A takže jsem si řekla, že jsem ráda. A taky, že si mobilního telefonu budu samozřejmě více vážit. A vybavujete si ještě, kdy jste měli vy svůj první mobilní telefon? Já dodnes vím, že jsem byla nadšená a mrzí mě, že jsme si ho nenechala na památku.