Jakmile se navečer setmí, slunce zapadne za obzor a rozsvítí se první lampy podél chodníků a cest, okolní prostředí pokryje žlutavý, spíše oranžový nádech umělého osvětlení. Připadá nám to naprosto přirozené, naopak pokud bychom někde zahlédli bílé chladné světlo, budeme jej vnímat spíše rušivě. Tento psychologický efekt má značný dopad na vnímání celkové koncepce a také charakteru městských siluet. Souvisí to s fází tzv. orgánových hodin, kdy se naše tělo připravuje do klidové fáze, jakési přípravy pro usínání a přirozený regenerační spánek.

Tento dojem může budit zdání, že tomu tak bylo vždy, a že tvůrci osvětlovací techniky podél chodníků vytvořili tento jev záměrně. Není to ovšem tak jednoznačné a původ tohoto jevu sahá hluboko do historie, která souvisí s vývojem výbojkových svítidel. V polovině minulého století bylo prvotním cílem vytvořit dostatečně výkonné svítidlo, které by nebylo příliš energeticky náročné a zároveň vykazovalo velmi dlouhou životnost.

Jako levný zdroj náplně skleněných baněk posloužil sodík a v kombinaci s argonem a xenonem a s přídavkem rtuti vznikl produkt, jehož přednosti využíváme dodnes. Jsou to skutečně přednosti?

Proč jsou sodíkové výbojky tak výjimečné

Vydrží pracovat bez výpadku déle než 20 tisíc hodin, jsou velmi výkonné a vykazují stabilní světelný tok po celou dobu své kariéry. Zároveň mají sodíkové výbojky velmi malé rozměry, což snižuje náklady na výstavbu svítidel. Světelný tok je skutečně enormní, ještě před třiceti lety vystačilo pouze několik lamp veřejného osvětlení do celé ulice, v rozestupu po 30 – 50 metrech.
Ze všech typů výbojek jde o nejvyšší výkon, jemuž se nevyrovnají ani metalhalogenidové, ani jejich předchůdci rtuťové výbojky. V poměru ceny k výkonu jsou zatím stále nepřekonanými typy a není tedy důvod nahrazovat je jiným typem svítidel, jestliže stále spolehlivě pracují.