Na základě definice je zvuk „mechanické vlnění hmotného prostředí (neboli molekul)“, které svým působením na lidské ucho vyvolává sluchový vjem. Jako příklad z okolí domova či kanceláře může sloužit rozvlněný papír nebo pravítko. Člověk svým sluchem rozeznává mechanické vlny o frekvenci 16-16 000 Hz.

Zvuk se skládá z tónů, které jsou periodické, a jejich přesnému opaku – šumů. Tóny navíc existují čisté o jedné frekvenci, nebo složené s více rozdílnými frekvencemi. Zvukové vlny se šíří směrem od zdroje rychlostí dle podmínek prostředí, kterými je například tlak, teplota a vlhkost, a postupně zeslabují.

Mechanické vlnění o frekvenci menší než 16 Hz se nazývá infrazvuk. A naopak, pokud je frekvence větší než 16 000 Hz, označuje se jako ultrazvuk.

Infrazvuk

Člověk sice není schopný infrazvuk slyšet, ale i tak mu může způsobit zdravotní obtíže, jako závratě nebo dokonce infarkt. Některá zvířata, jako kupříkladu sloni, nosorožci, hroši a velryby, infrazvuk využívají k dorozumívání. Zdrojem infrazvuku mohou být kromě některých živočichů třeba větrné elektrárny, ale i sopečná činnost.

Ultrazvuk

Mechanické ultrazvukové vlnění vzniká opakovanou deformací vhodného materiálu (smršťováním a opětovným rozpínáním), ke kterému je přiváděno elektrické napětí. Obdobně jako infrazvuk, je i ultrazvuk mimo rozpětí slyšitelné lidmi. Opět jsou někteří živočichové – jako delfíni, psi či netopýři – schopni ultrazvuk vnímat a jeho prostřednictvím komunikovat.

Významnou úlohu také hraje při tzv. „echolokaci“. To je metoda vysílání a opětovného zachycení odraženého zvuku, kterou využívají kytovci a někteří další savci, sloužící k měření vzdáleností a orientaci v prostoru. Lidé jsou schopni tuto metodu využívat prostřednictvím zařízení zvaného sonar.

Kromě echolokace je ultrazvuk možné využít v lékařství pro sonografii vnitřních orgánů a stavby těla, k jemnému až velmi jemnému čištění různých materiálů a zjišťování jejich tloušťky a vnitřních vad, desinfekci roztoků či zvlhčování vzduchu.